Mlha v lese krásně zdůrazní jeho strukturu, tvar a hustotu jednotlivých stromů. Tento obrázek vyfocený brzy ráno kdesi na svazích Malé Fatry zachycuje les, který je přírodě o něco blíže než nechvalně známé smrkové monokultury, kde vedle sebe jako na správné plantáži rostou jen a pouze stromy jediného druhu, věku i vzrůstu. Tady jsou vidět stromy nižší a mladší, z nich vzhůru ční kmeny statné a věkovité. Takový les je mnohem odolnější proti všem kalamitám, zejména pak polomům. Věkově i výškově pestrý porost je prostě pevnější.
Můj příspěvek sice úplně nesouvisí s Malou Fatrou, přesto mi nedá, abych se s Vámi nepodělila. Krása slovenských hor nás uchválitla natolik, že jsme se i přes sliby z minulého roku ("u moře je teplo", "příští rok určitě našetříme") vydali opět na túru přes kopečky - tentokrát padla volba na Velkou Fatru. Při výstupu z Ružomberoku nám dodalo energii pařící sluníčko, opírající se do nás při prvních převýšeních včetně svačiny, kterou jsme pro nedostatek sil absolvovali v půlce sjezdovky. Z přibývajícími kilometry v nohách a ubývajícím kopcem před námi však začalo přibývat mraků a než jsme sjezdovkou vystoupali, začalo pršet. Schovali jsme se tedy pod výstupním můstkem vleku-pomy, stále doufajíc, že pršet přestane. Ani po hodině čekání, se však situace ani o píď nezměnila a tak jsme zmrzlí raději rozhodli o pokračování dál. Vyčepávájící cestu, která za normálních okolností trvá 2 hodiny raději ani popisovat nebudu, ovšem za zmínku stojí zastávka, kterou jsme udělali na další posilnění. Za složitých manévrů (jak držet pláštěnku a zároveň svačinu, aby člověk pokud možno nezmokl a nezmokl ani batoh) jsme si ani nevšimli, že nás kolem dokola obestoupily krávy. To bylo překvapení ! Naštěstí byl bača opodál a krávy byly pouze zvědavá telata, kterým výtečně chutnaly naše pláštěnky. Po boji o pláštenky a uklidňujících slovech bači ("Co v této pustině děláte? Tady pokud začne pršet, tak dřív jak za týden nepřestane") jsme raději vyrazili na další cestu, vstříc vojenské ozdravovně Smrekovica. Aby našich útrap nebylo málo, ve Smrekovici zrovna neměli žádný volný pokoj (všechny byly obsazené dětským táborem) a spaní pod stanem nepřipadalo v úvahu, protože se okolo se toulali medvědi. Nebudu napínat, nakonec to dopadlo dobře, paní recepční se smilovala a za naše nejdražší ubytování na Slovensku (za 600 slovenských korun na den) jsme přespávali v jednolůžkovém pokoji celkem tři dny, než se počasí umoudřilo a my zase mohli pokračovat dál..
Inspiruje Vás tento obrázek? Líbí, nelíbí? Byli jste tam? Máte odtud zajímavý zážitek, radu, zkušenost?
